Může mi někdo konečně vysvětlit, jak tomu mám šéfovat,
když nepřemluvím vlastní mozek pro mě pracovat.
Je to tak, hrát sám se sebou šachy, to chce odvahu,
neni to tak ízy-pízy bejt imrvére na tahu,
přijdu si jak Bubka,
stojím na jedný ruce na konci dlouhý tyče
už hezkejch pár let - no hezkejch...
s vrtulí v prdeli a prstem v nose.
A je to pořád dokola, jede si to po svým
a mým jediným štěstím je Aspirin,
a fakt, že ještě pořád nesmířím se s tím.
Nikdy jsem nechodil daleko, abych se zmastil,
šmelil jsem slasti, až jsem jednoho dne zjistil,
že mám takový okno, že už není nikdo, kdo by ho zasklil,
což by vysvětlovalo i ten průvan.
Nejlíp bych udělal vyskočit z něj a utýct tak svojím můrám,
jenže kdo ví, zmizet z týhle pařby je jako skákat bungee,
tak dlouho jsi na vážkách, až skončíš na práškách

REFRÉN 2x

Můj život na kousky jsou samý katastrofy,
zato už jsou ale vážně profi.
Pochyb není nikdy dost,
sázím samý boty,
přesto nejdu nikdy domů bos.


Když jsem teda tolik nemožnej, jakto že jsem
24/7 na nože s fakírem?
Čtu z každý svojí chyby jako z knihy,
a to víš, že to není dvakrát supr čtení.
Tak je mi nádherně, nebo je mi šoufl?
Je víc takovejch témat, do kterejch bych si sotva troufl.
Moje svíčka ubejvá a já jsem jeden a tisíc dva,
a přitom ani jeden neni já.
Řikali, že mám naslouchat svýmu srdci,
a tak jsem jedno velký ufo,
mám dlouhatánskej seznam věcí, který tu chci stihnout,
který z nich maj hlavu patu a kterejm se mám vyhnout.
Začal jsem toho tolik, že už pomalu není ani kam plivnout.
Studnice poznání se tváří bezedně,
ve srovnání s tím, ale vydává svůj obsah zevně nezjevně,
i teď jako bych mluvil o mně beze mě,
chci bejt volnej jako pták,
a přitom už se pár dekád marně sbírám ze země.

REFRÉN

Můj život na kousky jsou samý katastrofy,
zato už jsou ale vážně profi.
Pochyb není nikdy dost,
sázím samý boty,
přesto nejdu nikdy domů bos.


Svět by měl vědět, že se z něho neposeru,
mám totiž jeho školu.
Občas to máme jako ty dva na semaforu,
neschopný zářit spolu.

Ne, nejsem workoholik, chodím k doktorovi teprv, když to bolí,
v sobě mám budík, kterej mě začne pokaždý v poslední chvíli budit.
Denně utíkám z pekla, už dávno je to rutina, ne depka.
V momentě, kdy by se i pepka klepla
se klidně zastavím a vrátím se si připálit špeka.
Čert ví proč, no tak, ať si to pro mě za mě nechá pro sebe.
Za nic neručím,
dělám, co umím, a ostatní se doučím,
hlavně že neničím,
snažim se tvořit, i když není čím,
každopádně vím, že poslední slovo má vždycky čin.
Stojí mi za to stát si za svým a stojím vůbec o to,
sundat si růžový brejle jenom proto,
abych si moh' jít v klidu vysrat voko?
Pravda je nevýslovná, přítomnost nemístná,
ne každá minulost je dobrá, ale budoucnost není zlá
a skutečnost je jako tahle pecka -
trochu dlouhá a navíc chybí pointa.
...
(Sakra, kam jsem jí jenom...?
Hledej, šmudlo!)