Náhlej poryv větru nadzvednul sukni městu z průchodu vyhnal špínu, se skřípěním roztočil mi nad hlavou rezavou značku zákaz vjezdu, pak sebral ze země mikroténovej pytlík a jedno kolečko s ním po náměstí prolít, než zmizel naproti mně přes street v křoví a najednou hrobový ticho jakoby se nestalo nic, jen moje vlastní srdce skoro přestalo tlouct, zatloukaj že jsou, v tu chvíli zbyl jsem na Zemi z lidí jen já jeden vše jakoby zkoprnělo pohledem upřeným mým směrem, polknul jsem naprázdno a ehm-ehm trapnej moment, nejsem oblečenej, nemám ani hřeben, tak jako nikdy přesto jsem se bezděky prohmatal, snad abych nahnal čas a případně i jemně zachápal, stejně ale vím, že tu dneska večer nejsem náhodně, a to křoví o tom něco ví, moc hlasitě mlčí, potichu mě nutí nesměle do děje vkročit...

Když člověk ve dne spí, noci bejvaj bezedný a měsíc mlčí jakoby něco proved
a když jsou noci bezedný, kostlivci lezou ze skříní pořádaj ples na svejch hrobech /2x/

Jen v temnejch města zákoutích se cejtím v bezpečí, čerstvej vzduch mi nesvědčí, jsem z něho nesvůj takže čí? Náhlý bezvětří zastavilo mojí plavbu nocí, na pustým náměstí se sprchuju v záři pouliční lampy,
na zastávce nikdo nestojí, jen z křoví vedle ní je cejtit toluen a chcanky, na zemi noviny na kusy, přesto přečtu si o pánovi, co se nevrátil s důchodem z banky, už víc jak měsíc o něm nikdo nic neví, zhruba tak dlouho jak to tady z toho křoví tak divně smrdí, a jak ten zápach sílí, kolemjdouci akorát svoje xichty víc a víc křiví, nikdo se nediví, nikdo to totiž nestačí, a taky si už zvykli, a místni cajti to maj v <|> nikdo jim to nedá do přesčasů, a navíc tímhletím rajónem nemaj trasu, jsou radši někde v teple, víš co do pohody, maximálně tak vobložit někoho vo prachy nebo body. Strážní andělé už taky vyklidili pole nebyli dost high aby přežili to tady dole, a měsíc mlčí jakoby něco proved, jenom tiše žasne, když proplouvá jako gondoliér kolem...

Když člověk ve dne spí, noci bejvaj bezedný a měsíc mlčí jakoby něco proved
a když jsou noci bezedný, kostlivci lezou ze skříni pořádaj ples na svejch hrobech /2x/

Obyčejný křoví na náměstí v metropoli, zelený, v létě zimou holý, tisíce lidí kolem něho denně chodí, nebo jen o pár metrů dál na zastávce stojí, a je jasný že se necejtej nijak vinný, ráno si prostě jenom dojdou pro noviny, vždyť smrt znají jenom z telky, to se jich netýka, šašci bez královny, vlastní lživlezprdelky každý ma svý starosti co připadaj mu velký, posraný z vlastní důležitosti nosíme svý slabosti jak šperky, a přitom nevidíme dál než na krok, nevěříme dál než za hrob, chodíme s očima upřenýma na svoje nohy, v očích už se nezrcadlí ani kousíček oblohy, a tak ani nevnímáš jak barvy kolem blednou, jsme ale ješte pořád živí když už snáma ani mrtví nehnou? ani zápach mrtvoly, nemužeme si to dovolit, ztrácet čas, hlavu otočit, nebo se snad nedejbože dokonce i zastavit? nechali sme se vlastníma ambicema ochočit, mužem se modlit a nebo jit a něco v sobě změnit, něco se ale musí stát, když už i mrtvoly začnou mluvit...

(Dnes znepokojila pražany zpráva o nálezu mrtvého těla neznámeho muže v křoví na Arbesově náměstí, podle stupně rozkladu zde tělo muselo ležet několik měsícu)

Znáš ten klid před bouří, když šelma oči přimhouři, stíny se prodlouží, a scéna se do příšeří pohrouží, kdoví kolik z nás dneska v purpurových loužích doslouží, přece nikdo netouží, po ničem víc než ať se ten čas už tolik neplouží, a měsíc mlčí jakoby něco proved, myslí si svoje, když proplouvá jako gondoliér kolem...