Musím se přiznat, že čím dál častějc trhnu hrůzou,
Co kdyby skončilo tohle mý rande s múzou?
Vždycky jsem si myslel, že bych bez hudby nedokázal žít.
Dneska už ale vim, že by to holt muselo ňák jít.
Možná je vážně na čase dostat rozum a být na tomhle světě konečně co k čemu,
Zasadit strom, ne ganju, postavit dům a ne si hlavu.
No a v ten moment se vždycky oklepu a zasměju se tomu,
Mávnu rukou a pošlu zas dál brko.
Každýmu náleží po právu minimálně po pávu
A budem to zas sypat jako z rukávu.
Tak jako už nejednou, pokračuju dál svojí cestou.
I když tu žijem všichni v jednom lejně,
Tak stejně není nutný hejbat se v hejně.
Teda zřejmě.. tak múzo zašeptej mě:
„Prosím už nezoufej, všechno bude oukej,
Tady je moje ruka, ty mi svou dej
A ukážeme všem spolu nos dlouhej.“

Múzo.. při troše štěstí věci vypadaj lepší.
Hlava v dlaních, nohy v pěsti, to nic nevyřeší.
Stejně není co, a to fakt.
Bejt je fajn, tak buď rád.
A i když se to tak nemusí leckdy zdát,
Vesmír tě sem nepřitáh´ aby tě mohl srát.
Častokrát, když mě venku déšť přepad,
Přísahal bych, že každá kapka padala jen na mou hlavu.
Cejtil jsem se tím víc sám, v čím větším jsem stál davu.
A když vypadl ven a byl opravdu sám,
Akorát víc hlasů plnilo mou hlavu.
Nevyhnu se dluhům ani jinejm neduhům tohohle druhu,
Když holt nečumím na cestu, tak chodím v kruhu.
Tak dlouho je už všechno kolem rap, že už nepoznám skutečnej svět
A když ho potkám venku ze svý ulity, tak hned mažu zase zpět.
A proto tehdy a teď jsem happy, že jsme se zapletli
V jeden okamžik se naše oči střetli a jako by si řekli:
„Prosím už nezoufej, všechno bude oukej,
Tady je moje ruka, ty mi svou dej
A ukážeme všem spolu nos dlouhej.“